Václav Kočka - LIDICE - dějiny a poslední dnové vsi

1.část

     Ves Lidice držel již kolem roku 1300 bohatý měštěnín pražský Pavlík. Po předčasné smrti krále Václava III. roku 1306 byly dvě strany. Jedna chtěla za krále Rudolfa Habsburského, druhá Jindřicha Korutanského. Náruživosti zbohatlého měšťanstva německého vybíjely se drahný čas. Když po smrti Rudolfově roku 1307 byl zvolen za krále Jindřich, bohatí měšťané kutnohorští, Peregrin Puš, Mikuláš, Albrecht a Konrád Rutharovci, s nimi Jakub Velflovic a Mikuláš Tausendmark, měštěnínové pražští, v únoru roku 1309 zmocnili se šesti nejvyšších úředníků zemských a opatřivše je těžkými okovy, zavezli všechny na hrad Lidice (ad castrum Luticz).
     Zajatci měli jim býti rukojmími k vynucení domnělých práv v záležitostech zemských. Po vší zemi poděšení páni žádali krále Jindřicha, aby vězně propustil. Teprve po třech měsících došlo k úmluvě, dle níž zajatci zproštěni vazby.
     Tak čte se v kronice Petra Žitavského, opata zbraslavského.¹)
     Aby roztržkám učiněn byl konec, Jindřich z Lipé a Jan ze Stráže se svými straníky vtrhli s ozbrojeným lidem do Prahy, Velflovice, Tausendmarka a jiné Němce vyhnali z města a jejich domy vybili. Olbram zmocnil se špitálu křižovnického proti mostu a osadil jej, kdežto mosteckou věž osadil Pavlík z Lidic.
     O těchto půtkách zaznamenal kronikář Dalimil: Volfram ospital osěde, s druhé strany mosta Pavlík z Liudic sěde, obojí mosta dobře branichu.²)
     Jisté jest, že ve vsi Lidicích hradu nikdy nebylo. Hrady byly pevnosti prostranné, opatřené pevnými hradbami, věžemi a příkopy, nadto opatrovány zvláštním vojskem, v jehož čele stál purkrabě.
     Šlechta nižší sídlila na tvrzích, jichž ve XIV. a XV. století byla řada veliká. Tvrze byly pevnůstky jen malé, jednotlivá stavení nebo věž hradbou, příkopem a náspem opevněná a bez zvláštního vojska.
     Přesto na slovo braní historikové Palacký ³), Tomek ⁴) a Sedláček ⁵) měli na zřeteli Lidice, any jsou jen tři hodiny od Prahy vzdálené.
     Dr. Šusta nadhodil domněnku, že páni mohli býti vězněni na hradě Liticích u Žamberka, aniž uvážil, že tento hrad jest vzdálen od Prahy skoro čtyři dny cesty pěším chodem. (Dvě knihy českých dějin II. 16; Král cizinec 34.)
     Čtvrt hodiny na západ od Lidic jest dosud nikým neprobádané tvrziště, zvané Tasov.⁶) Prozkoumati je odborně není dnes již možné, protože německé sběř jeho poslední stopy rozmetla dokořán. O Tasově zachytili jsme několik zpráv nesouvislých, z nichž jde najevo, že drželi jej pražští měšťané.
     Dobeš z Tasova měl roku 1321 jakýsi spor před soudem zemským.⁷)
     Kateřina z Tasova roku 1410 pohnala před zemský soud svého bratra Václava, jinak Vaňka z Tasova, měštěnína Menšího města pražského. Páni dali Vaňkovi za právo, ana Kateřina jest byla vdána za svých bratří a zapsala se v městském právě úřadu Menšího města, že nemá svých bratří upomínati ani jich budoucích, a že ten, kdož koupil ty dědiny v Tasově a Hřebči, i jiní, kdož potom dále právo mají na nich, od Kateřiny věčný pokoj míti mají.⁸)
     Václav Kříž, měštěnín Většího města, měl spor s Vackem Donátovým, konšelem Nového města. Ten r. 1417 dokázal, že má právo na dědiny v Tasově a spor vyhrál.⁹)
     Kramář Kříž byl předním měštěnínem pražským. V letech 1383 až 1402 zastával úřad konšelský, u fary svatojilské měl dům, ve kterém pro studenty založil kolej Nazaretskou a byl spoluzakladatelem kaple Betlemské, v níž založil dva oltáře. Zemřel roku 1412, zanechav vdovu Annu, syny Jana, Václava a Petra. Václav držel Tasov, tvrz a ves Chvaly, měl platy v Počernicích, v Baštku a Kbelech. Roku 1428 byl již mrtev.
     Tvrz Tasov byla roku 1420 rozvalena, dvůr a díl Lidic zabrala obec Starého města pražského, která roku 1421 prodala dvůr v Tasově měštěnínu Tůmovi.¹⁰) Po něm držel dvůr Mikeš poledne, o kterém píšeme na svém místě. Za války třicetileté opustl i dvůr a všechny dědiny byly přiděleny kostelu lidickému. Poloha sluje dodnes pod Tasovem.
     Smíme-li dáti domyslu místa, zmíněných šest úředníků zemských bylo vězněno na této tvrzi.
     Kronikář Petr Žitavský neznaje zdejší krajiny, snadno zaměnil tvrz za hrad.
     Po Pavlíkovi drželi Lidice čtyři vladykové, kteří měli se svými sousedy časté spory. Braník z Lidic roku 1318 pohnal Matěje a Sulka ze Záhoří z dluhu 10 hřiven. Týž Braník roku 1318 pohnal Mikuláše, Ješka a Dobřecha z Lidic, že mu na jeho dědinách v Lidicích způsobili škodu za 20 hřiven. Dětřich ze Skuhrova roku 1324 pohnal Braníka, Mikuláše a Jana z Lidic o náhradu za učiněné škody.¹¹)
     Téhož roku nabyl dílu Lidic a vsi Makotřas s tvrzí vladyka Štěpán z Tetína, nejvyšší písař zemský. Měl na štítě vola celého a za klenot dvě nohy volské, ohnuté jako rohy. Byl tedy stejného rodu s českými vladyky z Kokovic a ze Svárova.¹²)
     Zůstavil po sobě syny Štěpána, kanovníka a písaře desk zemských, Jindřicha, probošta pražského, Ješka a Mikuláše.
     Kanovník Štěpán s bratrem Ješkem z Tetína roku 1351 koupili hrad Zlenice a roku 1356 prodali 20 kop platu ve Zlíchově a Makotřasech Seidlovi z Písku, pražskému měštěnínu. ¹³) Štěpán a Jan z Makotřas byli roku 1357patrony kostela v Lidicích.¹⁴)
     Jan Makotřaský v letech 1379-1381 prodával dědiny v Praze.¹⁵) Jeho zboží v Lidicích již roku 1370 držel Vilém z Hazmburka,¹⁶) aniž umíme pověděti kdy a jak ho nabyl.
     Vilém byl v letech 1349-1358 kanovníkem u Všech svatých v Praze, ale důstojenství kněžské se mu nelíbilo. Poněvadž otec proti jeho vůli dal ho vysvětit, když mu bylo teprve 16 let, papež na vlastní žádost jeho roku 1362 propustil ho ze všech slibů duchovních a sňal s něho kněžství.
     Roku 1368 zdědil hrad Klapý a roku 1376 koupiv městečko Slavětín, prodal díl Lidic Mikuláši Ertlinovi (Ortlinovi), měštěnínu a konšelu Starého města pražského, který již roku 1377 měl podací hlas v Lidicích.¹⁷)
     Mikulášův syn Václav Ertlin byl ještě roku 1394 spoludržitelem Lidic.¹⁸) Neznámého roku prodal dědiny v Lidicích a Makotřasech bohatému kupci a měštěnínu pražskému Petrovi Meziříčskému, který roku 1415 od Mikuláše z Okoře koupil ves, tvrz, dvůr poplužní a kostelní podací v Středoklucích za 350 kop, mimo to držel také vsi Hřebeč a Běloky a jednoho člověka v Zájezdě.¹⁹)
     Petr byl zjevným odpůrcem husitů, proto za nepokojů náboženských v Praze vystěhoval se z města.
     V květnu roku 1420 shluklo se několik tisíc ozbrojenců z okolí Žatce, Loun a Slaného a táhli Pražanům ku pomoci. Na této cestě okolo Makotřas tvrze, stavení pálili a škody veliké Petrovi Meziříčskému učinili jsou. Mnoho dobrých věcí skrze oheň stalo se a farář s druhým knězem Václavem upáleni.
     Tak vypravuje doslovně Kronika husitská Vavřince z Březové a Kronika university pražské.²⁰)
     Z konfirmací je jasné, že byl upálen farář Mikuláš a kaplan Václav ze Středokluk, kterážto ves rovněž náležela Petrovi Meziříčskému.
     Také ves Lidice a tvrz Tasov byly zpustošeny.
     Když Pražané a Táborité roku 1421 hnuli se od Žatce, osadili Louny, Slánští se jim poddali, a o velikonocích vraceli se do Prahy, na cestě Makotřasy a tvrz Okoř obdrželi.²¹)
     Všechno zboží Petra Meziříčského zabrala obec Starého města pražského, která roku 1429 vyznala, že statečným Jarošovi a Hynkovi, bratřím z Chlumu, za bedlivou službu, kterou městu proti nepřátelům činili a v časech budoucích činiti mají, jim tvrze Makotřas s vesnicemi Hřebčem, Středokluky, Běloky, s jedním člověkem v Lidicích a druhým v Zájezdě postupuje až do vůle dalšího opatření obce. Kdožby tvrze a těch vesnic byl v držení, jest povinen městu Praze, když by obeslán byl, s osmi koňmi sloužiti a hotov býti.²²)
     Jaroš a Hynek z Chlumu drželi v zástavě také ves Ovčáry ve 100 kopách.
     Poddaný v Lidicích, o němž tu často zmínka, držel statek číslo 2.
      Petr byl již r. 1423 mrtev. Roku 1438 přihlásila se k dědictví jeho dcera Uršula, vdaná za Kašpara Ottlingera, řečeného Peierlik, měštěnína Starého města pražského. Ten odcházeje roku 1439 do Vratislavi vyznal, že jeho svak Pešík z Kunvaldu od Stříbrné hvězdy, když Kašpar byl u veliké nouzi, jej o své stravě choval u sebe a odíval. Za to dal Pešíkovi všechno své právo k tvrzi Makotřasům a ke zboží k ní příslušejícímu i přikoupenému, kteréžto právo jeho manželce Uršule, dceři nebožce Petra Meziříčského i po jeho přátelích spadlo a příslušelo. Konšelé Starého města dohodu potvrdili a dali dobrou vůli Pešíkovi na Makotřasy se vším příslušenstvím.²³)
     Pešík a Jan bratří z Kunvaldu byli straníky krále Zikmunda a Říma. Jan byl roku 1436 jmenován podkomořím království Českého, tudíž nejvyšším vladařem nade všemi městy královskými.
     Pešík byl purkmistrem Starého města, roku 1434 koupil tvrz Buštěhrad, dvůr v Ředhošti a plat v Radechově, držel dvůr Čeňkovský v Hostivici, roku 1437 dostal od krále Zikmunda zápis na Chýni, pak 14 kop úroku a 100 strychů žita osepného v Hostouni. Za Janem Rokycanským měl pohledávku 1000 kop, za kterou přijal v zástavu statek Břve.
     Roku 1442 přijal na spolek bratra svého Jana. Když Jiřík Poděbradský v září roku 1448 dobyl Prahy, Pešík prchnul z města na zámek Dražice ke svým strýcům a hned oba bratří z Kunvaldu postoupili polovici všeho zboží svého Jindřichovi Čečkovi z Pakoměřic a druhou polovici obci Starého města. Tato roku 1449 vyznala, že tvrz Makotřasy s dvorem poplužním i s jinými vesnicemi se všemi právy a příslušenstvím, jakž pravá polovice toho zboží od Pešíka a Jana z Kunvaldu Jindřichovi z Pakoměřic deskami zemskými svědčí a přirčena byla, a druhou polovici trhem pravým od obce prodanou měl, jemu Jindřichovi postupují a slibují v desky vložiti.²⁴)
     Jindřich Čeček byl bojovníkem na slovo braným. V letech 1440 až 1442 byl předním z vůdců husitských, kteří bojovali v Uhřích, roku 1443 byl purkrabím na Tachově, roku 1447 vypravil se s 200 koni a tolikéž pěšími na pomoc Vilémovi, knížeti saskému, odtud pak táhl ku pomoci Dětřichovi, arcibiskupovi kolínskému, který vedl válku proti městům ve Vestfalsku.²⁵) Roku 1448 koupil od Markety vdovy po Hanušovi Nešporovi věnné právo ve vsi Vrapicích za 60 kop a roku 1455 dědictví své Makotřasy tvrz a ves celou, v Středoklucích dvory kmetcí mimo úrok kněžský, v Lidicích právo patronátní a dvůr kmetcí, v Bělokách dvory kmetcí, lesy Krupou, Dorotín a jiné háje, kteréž k Středoklukům náležejí, rybník Kotel a druhý Nohavice, rybník veliký pod Středokluky, druhý pode tvrzí, třetí ve vsi Makotřasech a 2 haltéře prodal za 2100 kop paní Anně ze Švarzenberka a Seinsheimu, vdově po Petrovi ze Šternberka.²⁶)
     Petr držel panství křivoklátské a umřel roku 1454, zanechav syna Petra, jemuž byl poručníkem strýc Zdeněk ze Šternberka, který sobeckým hospodářstvím připravil svěřence skoro o všechno.
     Když Anna ze Šternberka roku 1459 umřela, král Jiřík dal nápad 500 kop na statku Makotřaském Joštovi z Einsidle, ale ten jej vrátil králi a přijal zaň v zástavu hrad Týřov s 10 vesnicemi.²⁷)
     O dědictví po zemřelé Anně ze Švarzenberka vzešel spor mezi Zdeňkem ze Šternberka, nejvyšším purkrabím pražským, a jeho syny Jaroslavem a Janem, jakožto výprosníky se strany jedné a Michalem ze Seinsheimu, vlastním bratrem zemřelé Anny, jakožto odporníkem se strany druhé, an král Jiří totéž zboží jako odúmrť daroval Zdeňkovi ze Šternberka a jeho synům za věrné jejich služby.
     Michal ze Seinsheimu předložil svědomí listem biskupa vürzburského, ve kterém svědomí ukazuje, že věno paní Anně bylo dáno od jejího děda Erkingera, když jest vdávána někdy za Petra ze Šternberka.
     Soud dvorský roku 1460 uznal za právo, že paní Anna jest již vedle práva zemského odbyta a nadto pak přebyvši muže svého, požívala práv země této, koupila jest sobě za to své věno zboží již jmenované. Poněvadž jest toho nikomu nezapsala ani nedala, tedy jest spravedlivě ten nápad na krále spadl. Podle toho páni dávají Zdeňkovi ze Šternberka a jeho synům za právo obdržené.
     Dědiny v Makotřasech tvrz, dvůr s poplužím a ves celá, v Bělokách sedm dvorů kmetcích, v Středoklukách deset dvorů kmetcích a právo patronátní, v Lidicích jeden podací hlas a dvůr kmetcí, na němž sedí Martin s pěti kopami ročního platu a v Zájezdě jeden dvůr kmetcí byly odhádány ve 2100 kopách.²⁸)
     Zdeněk ze Šternberka držel Konopiště. Všecka obec Starého města Prahy r. 1467 odpověděla mu nepřátelství jménem krále Jiřího, an rušil řád země. Ve chvíli prodal Makotřasy s příslušenstvím Janovi Popelovi, který držel Lobkovice a od roku 1464 měl v zástavě hrad Rožmberk. Ač byl věrným katolíkem, tovaryšil s husitským králem Jiříkem.
     Za to Zdeněk ze Šternberka roku 1469 zmocnil se jeho hradu Rožmberka, jal Popela i jeho syna Děpolta s několika služebníky a vsadil je do vězení na Krumlově, v němž Jan Popel roku 1470 umřel.
     Ještě za života prodal Makotřasy s příslušenstvím Jetřichovi Bezdružickému z Kolovrat. Zprávu o trhu zanechal písař třeboňský, který poznamenal: „ Velmi bych rád, bychom mohli na panu Popelovi dvě nebo tři sta zlatých vyluditi pro ty lidi, komuž se mají dáti. A máť je, neboť jest Makotřasy prodal panu Jetřichovi Bezdružickému za půl páta tisíce.“²⁹)
     Proto Jetřich roku 1487 hájil patronátní právo v Lidicích.³⁰) Koupiv Buštěhrad, připojil k němu natrvale Makotřasy s jedním poddaným v Lidicích. Umíraje roku 1508, odevzdal panství buštěhradské synovi Janovi, jemuž král Ludvík r. 1525 vysadil clo neboli mýto ve vsi Makotřasech, aby z výtěžku mohl mosty a cesty dělati a v některých místech clo z vozů a dobytka vybírati.³¹)
     Téhož roku byl Jan Bezdružický od sněmu vypraven ke králi do Budína vyprosit potvrzení úmluvy o jednotu a srovnání víry, příštího roku táhl osobně do Uher proti Turkům a tu v srpnu padl u Moháče. Jeho syn Jetřich dal si roku 1545 vložiti v obnovené desky zemské zámek Buštěhrad s dvorem poplužním, městečko Buckov, 25 vesnic, pustin a dvorů, mezi nimi Makotřasy, dvory kmetcí v pusté vsi u sv. Jana, Běloky, v Lidicích kostelní podací a co tu má.³²)
     Kmetcí dvůr v Lidicích roku 1539 koupil Václav Košík z Očedělic bez vědomí pana Jetřicha Bezdružického a odepřel platit užitky z rolí. Proto Jetřich pohnal ho r. 1543 ze 16 kop zasedělých úroků a 200 kop škody.³³) Jetřich umíraje bezdětek, odkázal všecko zboží svým strýcům Janovi, Vladislavovi a Ludvíkovi Bezdružickým z Kolovrat, kteří se roku 1548 o dědiny rozdělili.
     Ludvík přijal zámek Kornhauz s deseti vesnicemi, ostatní bratři drželi společně zámek Buštěhrad s kaplí, kruchtou a sklepem, v kterémž se mešní roucho chová, také zvony zůstávají oběma společně, aby jako za předků i potom služby boží se konaly. Mimoto Jan přijal za svůj díl 17 vesnic s pustinami, mezi nimi Makotřasy s 10 poddanými a ves Lidice s kostelním podacím. Jest tu dědin dva lány a pod čtyry strychy více, z těch pan Václav Piťha platíval 4 kopy 12 grošů a z přidaného půl lánu od popluží makotřaského zvlášť jeden groš.
     V Makotřasech bylo 10 poddaných, kteří vespolek platili 54 kopy 21 groš, o vánocích 30 grošů, 9 slepic, ženní roboty 53 dny a ke kostelu sv. Klimenta v Starém městě pražském dvacet kop grošů.³⁴)
     Václav Piťha je patrně totožný s Václavem Košíkem z Očedělic.
      Aby čtenář dobře porozuměl hodnotě peněz oné doby, dodáváme, že za den roboty ženní počítalo se 3 groše, za strych pšenice 12 grošů, strych žita 9 grošů, ječmene 7 grošů a strych ovsa 5 grošů.
      Jan zanechal dcery Annu a Kateřinu. Tato zdědila Buštěhrad, vdala se za Petra Bechyni z Lažan a po jeho smrti roku 1561 vdala se po druhé za Zdeňka z Vartenberka. Když roku 1577 umřela bez pořízení, její sestra Anna, vdaná za Jáchyma Novohradského z Kolovrat, vyžádala si komorníka na popsání statků. Svak Zdeněk z Vartenberka komorníka do Buštěhradu nepustil, zámek osadil a Jáchyma s manželkou Annou i dětmi odtud vytisknouti chtěl. Soud zemský roku 1580 nalezl za právo, aby Zdeněk panství buštěhradské hned Anně postoupil.³⁵) Ta pak vzdala Buštěhrad manželu Jáchymovi, po jehož smrti roku 1600 nastoupil syn Jan Novohradský, který posledním pořízením roku 1613 odkázal Buštěhradsko synům Janu Zbyňkovi a Albertovi. Po předčasné smrti jeho Jan Zbyněk oženil se s Annou Magdalenou z Lobkovic, která po smrti manželově roku 1632 vdala se po druhé za Julia Jindřicha, knížete saského. Při ústupu Sasů z Čech roku 1632 byl zámek Buštěhrad vypálen a celé panství pleněno. Po Juliu Jindřichovi nastoupil syn Julius František, který roku 1686 od paní Anny Doroty Čejkové koupil 5 sedláků a 1 chalupníka v Lidicích.³⁶) Pozůstalá po něm dcera Anna Marie Františka vdala se roku 1690 za knížete falckého Viléma, po druhé roku 1697 za velkovévodu toskánského Giovane Gastona, s nímž se brzy rozešla, usadila se v Zákupech a roku 1713 koupila od kapituly pražské 5 sedláků a jednoho chalupníka v Lidicích.³⁷) Odtud náležela celá ves Lidice k Buštěhradu. Roku 1732 přikoupila několik okolních statků, které roku 1751 odevzdala synovi Klementu Františkovi, jenž roku 1770 umíraje bez potomků, odkázal všecko zboží strýci Maxmilianu Josefovi, kurfiřtu bavorskému, po jehož úmrtí roku 1777 je dědil druhý strýc Karel Zweibrückenský a roku 1795 vévoda Maxmilian Josef. Po tomto roku 1805 nastoupil kurfiřt solnohradský Ferdinand z Toskány. Všecko jeho dědictví v Čechách, totiž panství Zákupy, Ploskovice, Police, Červené Poříčí, Zvoleněves a Tachlovice, přešlo roku 1847 nápadem na Ferdinanda Dobrotivého, korunovaného krále českého. Po sesazení rodu habsburského roku 1918 tytéž statky zabrala vláda Československé republiky.



		Václav Kočka
		LIDICE - dějiny a poslední dnové vsi

		Vydal Přípravný výbor tiskařského, nakladatelského a knihkupeckého družstva
		Ústí nad Labem, květen 1946