Bělocký mlýn
(též Holoubkův, Soušův, Netrefovský, Daňkovský)

     Při Bělokách na Kladensku je mlýn čp.23. O jeho minulosti toho mnoho nevíme. Býval při něm rybník, do kterého vtékal Dolanský potok. Na starých mapách je jmenován jako mlýn Soušův, snad po některém mlynáři v minulosti.
     I když se o Bělokách dočítáme, že v nich a v Sobíně držel prebendu v letech 1367-85 Přibyslav, arcijáhen horšovský, jako kanovník pražské kapituly, o zdejším mlýně se ještě nehovoří. Není tomu ani roku 1371 v den sv. Martina, kdy dvůr v Bělokách pronajal Přibyslav Řehoři, který sídlil na Starém Městě pražském, a to s poli, lukami a s úhorem holým dvou sedláků.
     Teprve dne 25. prosince roku 1420 obdržel oltářník u sv. Ducha v Praze Petr z Libochovic polovinu vsi Běloky s mlýnem kostela pražského a se vsí Lidicemi sv. Anny…
     Mlýn má však nesporně velmi starý původ a připomínán je i v listině krále Jiřího Poděbradského z roku 1467. Byl zván též jako Netrefovský či Daňkovský. Povinnost vykrmiti vepře ročně pro buštěhradskou vrchnost měl právě mlýn v Bělokách čp. 23. Tak se uvádí v souvislosti s mlynáři Netrefovými. Později se uvádí povinnosti vrchnosti vydržovat chrta.
     V listinách českého krále Vladislava Jagellonského ze dne 29. srpna 1499 a z 30. ledna 1500 se svoluje, aby místokomorník Jeroným ze Skuhrova a Václav Hyndrát z Habrova, místopísař desk zemských Království českého, mimo jiné si vyplatili ves Běloky, mlýn a dvory kmetčí, což vše do té doby držela zápisem krále Jiřího po 150 kopách grošů Kateřina z Pakoměřic, manželka Jindřicha Hostivického. Jeroným ze Skuhrova, tehdy zámožný muž, po jistou dobu držel zástavou ves Kněžívku (Kněží vísku) Strahovského kláštera, ale ves Běloky ještě téhož roku 1500 s dvěma tamními mlýny daroval klášteru dominikánskému u sv. Anny pod Petřínem v Praze.
     V 15. století se připomínají v Bělokách dva mlýny, a to čp. 16 a čp. 23. Roku 1654 se na panství středokluckém připomíná mlynář Cikhart nad Běloky (zřejmě na čp. 23) se dvěma většími kusy špatné půdy.
     Okolo roku 1810 se na mlýně připomínají již mlynáři Holoubkové, z nichž posledním v pořadí byl v první polovině 20. století Ladislav Holoubek.

Kalingrovský mlýn
(též Kučerovský, Podrybnický, Větší, Dolejší či Čtrnáctých)

     V údolí potoka Zákolanského, tekoucího od Dobrovíze přes Běloky ke Středoklukům, kde se na čičovických lukách pojí s potokem tekoucím od vísky Čamrdy přes Hřebeč, Lidice a Makotřasy, stojí mlýn Kalingrovský – zvaný rovněž Kučerovský – čp. 39. Středoklucká gruntovní kniha z roku 1730 praví o tomto čísle: ,,grunt 11, mlýn Kučerovský, jest to památný mlýn Kaligrovský zvaný dříve Podrybnický, nebo Větší či Dolejší, ale i Čtrnáctých“.
     Mlýn má nejstarší budovu (mimo kostel) ve Středoklukách, pocházející z roku 1752, což udává nápis nad starobylým vjezdem do mlýnského dvora, znějící ,,J.K. 1752“ (Jan Kalinger). Freska  Matky Boží s malým Ježíškem na renesančně tvarovaném štítě pochází též z 18. století. Na fresce dnes již bohužel není znát na levé straně postava sv. Ludmily a na straně pravé sv. Václav pod obrazem Panny Marie.
     Rybník Kalingrovského mlýna býval značně rozsáhlý, sahal prý při plné vodě až k samé památné silnici lipské, tj. nynější karlovarské silnici. Ještě naši předkové říkávali, že jeho bahnitá půda s rákosím dosahovala na starých mapách z roku 1720, 1726 a 1758 ,,lipské staré cesty přes ústí potoka do tohoto rybníka“. Roku 1780 se uvádí, že u Velkého rybníka jest bažina 1 a ¹/₂ míry a malá louka – tedy šlo o dost velkou vodní plochu. O zavodněné ploše čteme ještě předtím roku 1714, že výměru Velkého rybníka středoklučtí ,,odhadují na 600 strychů, měří prý však pouze 132 strychů třetí bonitní půdy a jest prý to pastvina“. Ale podle měření z roku 1895 měřila vodní plocha pouze 79 měr a 5 mázlíků, ač byl i pozdější odhad prý ještě přemrštěný. Potom vyznej se…
     Mlýn Kalingrovský či Podrybnický je tedy prastarého původu, neboť se připomíná již roku 1415 při koupi Petra Meziříčského. Roku 1547 uvádí se jako ,,náchlebný“ mlýn Marie Magdaleny Kolovratové.
     O dalších osudech mlýna a jeho hospodářích nemáme téměř po jedno století zprávy, až se tu stal ve druhé polovině 17. století hospodářem rod Kučerů, proto byl jmenován také Kučerovským. Další zmínky o mlýnu máme z roku 1681 v hostounské farní knize pamětí.
     Od roku 1654 se jmenuje mlynář Podrybnický ze Středokluk Jan Čermák a k roku 1684 jeho nástupce Václav Toušovský jako majitel ,,mlýna Kučerovského pod Středokluky“.
     Po Toušovském hned roku 1685 byl tu mlynářem na mlýně ,,Pod rybníkem“ Jan Kožený. Po něm Jiří Koníček mladší na Větším nebo Dolejším mlýně. Ten tu hospodařil až do roku 1700. V té době měl mlýn ,,za lesem 18 strychů půdy a louku přes 1 vůz sena a něco otavy“.
      Roku 1700 přešel ze středoklukského malého mlýna na mlýn Podrybnický Jakub Ročeň. V souvislosti s ním se roku 1713 uvádí, že ,,drží mlýn prý zakoupený, ale jest vlastně panský s dvojím složením a stoupami na nestálé vodě a požívá polí 18 strychů. Neplatí kontribuce, vrchnosti odvádí ročně 80 zlatých a 8 zlatých místo krmeného vepře. K užitku má 150 zlatých, z čehož platí úrok …“
     Mlynář Jakub Ročeň tu zemřel roku 1715. Ludmila, vdova po něm, vedla pak se sedmi sirotky mlýn až do roku 1729, kdy se provdala podruhé za Matěje Veselého, který však ještě téhož roku zemřel. Po něm se mlýna ujal syn z prvního manželství Jan Ročeň v roce 1731 a byl tu až do roku 1742. Podle smlouvy z roku 1731 a 1743 musel držitel mlýna mlíti vrchnosti všechno obilí zdarma. Splav rybníka udržovala vrchnost, jež měla také povinnost po slovení rybníka mlynáři platiti týdně 2 zlaté do doby, dokud mlynář nemohl mlíti.
     Po Janu Ročeňovi v polovici 18. století koupil mlýn Jan Kalinger, kněževský mlynář. V té době měl mlýn 2 složení, stoupu a ke mlýnu příslušela stodola, kůlna, ,,maštale a chlévy se třemi kopami záhonů polí“. Ty koupil za 1 500 zlatých rýnských. Jan Kalinger poslední splátku za mlýn vrchnosti doplatil roku 1767 v částce 16 zlatých 25 krejcarů.
     Uvádí se též, že Jan Kalinger budovu mlýna znovu vystavěl, jak to i hlásal letopočet 1752 nad vjezdem do mlýna. Jan Kalinger zemřel roku 1771 a jeho jménem byl mlýn od té doby pojmenován.
     Při parcelaci panských dvorů 1. ledna 1777 zůstaly při dvoru Středokluky pozemky, mimo jiné i 22 měr louky 
u Kalingrovského mlýna.
     Po Janu Kalingerovi mlýn vlastnila jeho dcera Barbora, která se provdala za Václava Novodvorského. Po nich tu hospodařila Terezie, provdaná od 26. července 1782 za Mikuláše Hanzlíka.
     Dne 7. května 1784 se jmenuje dobrovízský mlynář František Krupička jako odhadce mlýna Kalingrovského ve Středoklukách.
     V letech 1771 – 1783 měl mlýn pronajatý Václav Horáček. Pomocníkem mu byl František Najman.
     Roku 1783 uvázal se v majetek mlýna č. 39 Mikuláš Hanzlík. Po jeho smrti mlýn spravoval Vojtěch France, druhý manžel Terezie Hanzlíkové. Ale protože i syn Mikuláše Hanzlíka, Josef Hanzlík, brzy zemřel, vdova po něm se vdala znovu za Václava Dolejše, který pak mlýn Kalingrovský čp. 39 vedl.
     Roku 1800 měl mlýn 2 složení a stoupu. Mlynář užíval 33 měr a 3 mázlíky zakoupených rustikálních a také 1 měru a 1 ³/₄ mázlíků emfyteutických (dominikálních) pozemků a odváděl ročně činži ze mlýna.
     Od roku 1832 byl tu mlynářem Viktor Hanzlík. Po něm Antonín Hanzlík. Od roku 1876 jeho syn Antonín. Vdova po něm Zdeňka si podruhé vzala Stanislava Čtrnáctého.
     Po nich na mlýně Kalingrovském či Čtrnáctých hospodařil jejich syn Stanislav Čtrnáctý.