Vlastivědný sborník okresů slánského a novostrašeckého, číslo 8 z dubna 1928: 

Autobusy pana Bendáka

Ad. K. (Motyčín):
Doprava autem na trati Kladno-Praha.

     Praha, srdce české země, dnes hlavní město samostatného čsl. státu, poutala k sobě pozornost všech Čechů od nejstarších dob – až podnes. Šťasten byl ten, kdo do Prahy se dostal; ten měl po celý život co povídat. Pěkně to vylíčil spisovatel K. Rais v knize „Pantáta Bezoušek“. Dnes ovšem již to není takovou vzácností, protože vlak nás tam doveze až třeba od hranic za několik hodin. Ale před 60 lety, kdy nebylo železnic (Buštěhradská dráha postavena r. 1863, přes Slaný 1873, přes Zvoleňoves r. 1885, přes Brandýsek-Kralupy ovšem již 1855), byla cesta do Prahy obtížnější. Kdo neměl peněz na dostavník, který jezdil ze Slaného po hlavní císařské silnici přes Olšany, Brandýsek-Kněževes,*) ten musil capati pěkně „po svých“ a není divu, že potom často na cestu tu vzpomínal a zpíval: „Ku Praze je cesta dlouhá.“ **) Však také silnice od Středokluk do Prahy nejmenuje se zbytečně „Dlouhá míle“.

     Když pára zvítězila nad dostavníky (zápas ten pěkně vylíčil spisovatel Dr. J. L. Hrdina, spolupracovník našeho „Sborníku“, v povídce „Vojtík“, která byla otištěna v „Hornickém kalendáři“ z r. 1891), utichl život na císařských silnicích, a zdálo se, že navždy. Ale byl to jen sen, který trval ovšem 50 let. Když uskutečněno dávnověké přání: jezdit vozem bez koní – a vynalezen automobil – oživla zas silnice od Slaného ku Praze. Četná auta, osobní i nákladní, rychlostí předčící vlak, stala se nebezpečnou konkurencí železnicím, zvlášť od té doby, co povolena byla autobusová doprava Kladno-Praha. To stalo se roku 1927 od 1. ledna.

      Pohodlně jsem se usadil na koženou lavici a prohlížel jsem zas vnitřek vozu, který je zařízen až přepychově. Podél stěn jsou 2 dlouhé, koží potažené lavice, na které se sesedne až 30 lidí a tolik asi jich může stát. Ti mohou se držet kožených ok, která se stropu visí, aby neupadli. Aby cestujícím nebyla zima, hřejí pod sedadly příjemně elektrická kamínka, a aby netrpěli dlouhou chvílí, pověšeny jsou tu různé obrázkové časopisy. „Nuže, kdo si přeje, kdo si přeje víc?“

Poslušen slov s. Pavla: „Všeho okuste, dobrého se držte“, rozhodl jsem se, že 20. února t.r. (tj. 1928, pozn.MP.) zpáteční cestu z Prahy zkusím autobusem. Došel jsem na náměstí republiky (bývalé Josefské) a tam před kasárnami krále Jiřího (dříve Josefská kasárna), již z dálky jsem spatřil červený ohromný vůz, asi 9 m dlouhý a 2 a půl m široký, celý kolkolem zasklený. Tabulka Kladno-Buštěhrad-Praha bez ptaní mi potvrdila, že našel jsem, co hledám. Protože do odjezdu bylo ještě dost času, prohlédl jsem si důkladně vůz, kterému nechybělo ani „páté kolo u vozu“, a dal jsem se do řeči s řidičem (šoférem) vozu. Od něho jsem zvěděl, že vůz ten váží 53 q, je hnán motorem o 50 koňských silách (50 HP) a má cenu 170.000 Kč. Ke hnaní motoru používá se místo benzínu nového výrobku z kralupské rafinerie – dynalkolu.

Protože cestující (pasažéři) znenáhla plnili vnitřek vozu, vešel jsem také dovnitř, abych nemusel celou cestu stát.

     Protože vůz byl naplněn a odbila třetí hodina, zahrčel motor vozu, řidič zasedl k volantu, zatroubil – a celý ten kolos hnul se z místa. Zatočili jsme se kolem Obecního domu u Prašné brány a Revoluční třídou přes Štefánikův most a v malé chvíli ocitli jsme se pod Letnou a v Holešovicích, odkudž Belcrediho třídou dostali jsme se k první zastávce Dejvice-Bruska. Po celé té cestě budil náš vůz svými rozměry podiv všech kolemjdoucích Pražanů, pro které auto není přece ničím zvláštním.   

Z Brusky za chvilku jsme vyjeli již z Prahy ven a po státní silnici přes Vokovice, Liboc, kol Šárky a po Dlouhé míli ke Kněževsi, přes Středokluky, Makotřasy do Buštěhradu. Byl krásný, sluneční, jasný jarní den a proto, jak odbočili jsme z Dlouhé míle na silnici k Buštěhradu, zjevil se před námi celý náš kraj s památným Řípem a modravým Středohořím v plné své kráse. Po krátké zastávce v Buštěhradu jeli jsme dále přes Dříň, Kročehlavy; modravé hory ustoupily začernalým  kladenským  komínům  a ve 4 ¼ hod. odpoledne zastavili jsme na kladenském náměstí. Celá cesta trvala tedy 1 ¼ hodiny a zaplatili jsme 10.– Kč.

Letošního roku doprava značně rozšířena. Denně jezdí devatenáct autobusů do Prahy, devatenáct z Prahy. První již v 6 hodin ráno, poslední od Prahy v 1 hodinu v noci. O cestující není nikdy nouze, protože z Kladna a okolí mnoho lidí dojíždí do Prahy za svým zaměstnáním.       Jedná se o podobné spojení z Motyčína a ze Slaného.

     Časy se vracejí. Železnice potlačily formany a dostavníky, dnes se železnicemi závodí auta, elektrika a aeroplany, a přijde doba, které snad my mladší se dočkáme, že síla páry nahrazena bude silou vydatnější a levnější. Silnější vítězí.

---

*) V 5. čísle IV. Roč. Sborníku byl o tom článek Sv. Čecha.

**) Výměnkář Pospíšil v Hobšovicích mi vypravoval, jak si chodil do Prahy pro nitě. (Byl krejčím): Ráno brzy vyšel, před polednem byl v Praze, a když nakoupil, po poledni se vydal zase k domovu.

Další informace o začínající autobusové dopravě na lince Kladno-Praha naleznete v Bělocké kronice (část druhá)